Jak jsme si odběhli do safari

Posledních několik dní, je zde parádní počasí. Modrá obloha, sluníčko, teplo, jaro je konečně tady. Včera jsme s Ianem skončili v práci o trochu dřív, a hned využili tohoto krásného počasí a jeli běhat. Autem jsme dojeli do vesničky Arncliff. A protože běhání je naprosto na lehko, bez foťáku, pokusím se stručně popsat vše, co jsem nemohla vyfotit.
Proběhli jsme kamennou historickou vesničkou podél kostela k řece. Čekala nás jedna kamenná zeď, za kterou se rozprostíralo několik krásně zelených luk, oddělených postupně zídkami. Naše cesta vedla podél řeky skrz tyto louky. Zelenou krásu však narušovaly stovky, možná tisícovka bílých oveček - počmáraných sprejem, a kolem pobíhající jehňátka. Jehňátek tam bylo tolik, že jsem se úplně rozplývala nad každým z nich. Většinou se nás ani nebáli, takže nebyl problém běžet 2 metry od ovečky, u jejíchž cecíků klečela dvě malá jehňátka a zuřivě pila a pila. Proběhli jsme jednu, druhou zídku, třetí, všude ovečky a jehňátka. Když jsme doběhli k místu, kde se řeka pořádně zakousla do louky a vytvořila tam obrovský zářez, už to nebyly louky jenom s ovečkami, už se mezi nimi objevili úplně parádní ptáci – zvaní Oystercatcher – Haematopus ostralegus – černobílý pták s mohutným červeným zobákem a růžovýma nohama. Byly jich tam také desítky, pěkně pořvávali, a všude kolem běhali.
Loukama plných oveček, jehňátek a ojstrkečrů jsme doběhli k lávce přes řeku. Tady jsme se zastavili a Ian ukazoval kamsi do kopců, že až budeme dostatečně silní, že tam můžeme běžet. Ale že je to docela daleko.
Rozhodli jsme se, že to nebudeme odkládat a běželi jsme už teď. Vběhli jsme do malé osady, která už vypadala naprosto jarně. Narcisy, krokusy, petrklíče a spousta dalších jarních kytek.
Naše cesta však vedla skrz osadu nahoru do kopce. Do prudkého kopce jsme však neběželi, jen šli. Cestou jsme míjeli všudypřítomné mrtvolky králíků, ptáků a myší – je jich tu všude požehnaně. A samozřejmě živé hopkající králíky pelášící před námi do prudkého kopce. Občas zahalekali tetřívci. Postupně jsme se blížili k vrcholu. Tam na nás pohlíželo asi 8 černobíle pruhovaných krav. Slunce bylo právě těsně nad kopci – krásně červené, jemně obalené v oparu. Přehoupli jsme se přes vrchol a sbíhali dolů do druhého údolí. Bylo to krásné, malebné, měkká tráva pod nohama. Pak jsme se opět museli dostat nahoru přes kopec, cestou jsme ještě zkoušeli vyplašit nějaké tetřívky, kteří na nás pořád pokřikovali, ale byli hodně trpěliví, takže se nenechali vylákat. Ještě jsme nahoře viděli nějaké podviné ptáky, o kterých jsem vůbec neměla tucha, co jsou zač. Ještě podruhé, když jsme se vraceli do prvního údolí, kde na nás čekalo auto (snad, Ian schoval klíče kousíček od auta do zídky), tak jsem stála na předělující zdi – táhnoucí se po hřebenu a poslouchala. Neslyšela jsem nic, jen naprosté ticho, a občas nějaké ptactvo. A nad hlavou letící letadlo.
Sluníčko bylo už skoro dávno zapadlé a my sbíhali dolů podmáčenými mechovými koberci skrz vřesoviště. Bylo to krásné. Úplný závěr vedl skrz pěkný les, kde jsme zase chvilku pozorovali poletující malé netopýry. Skoro za tmy jsme doběhli k autu, které tam stále ještě bylo. Přesně dvě hodiny, skoro 12 kilometrů. Paráda.